Zdraví, stres, nevolnost

Zdravím, nevím jestli se s tím už někdo setkal, ale upřímně je to peklo. Rád se podělím o své trable a doufám, že mi bude konečně někdo nápomocen.

Tak, asi v 16. letech jsem si našel přítelkyni, které bylo 14. Vše běželo jako po másle. Já jsem do ní byl zamilovanej až po uši a ona snad do mě taky, i když asi ne tolik. Jenže jak ji bylo ještě 14 a byla ještě takové to "dítě", tak na mě vůbec nebrala ohled. Vše jsem zařizoval já, jak procházky venku tak ostatni věci. Za celou dobu kdy jsme spolu byli (cca 7měs.) tak mi napsala snad jen 2-3x jestli nechci jít ven. No prostě já byl do ní tak zabouchlej, že jsem si nevšiml, jak mě má namotaného okolo prstu (možná ona sama si to neuvědomovala). No a po nějakém 4. měsíci chození, cestou na oběd ze školy, jsem ji potkal ve městě, vše bylo do té doby v naprostém pořadku. Domluvili jsme se, že tam na mě počká až dojím. Najedl jsem se, šel jsem naproti ni a už jsem cejtil nevolnost, stres. Říkal jsem si, že to bylo treba špatné jídlo, ale poistupem času jsem tuto teorii vyvrátil. Tak jsme se setkali a ja ji nabídl, jestli se nechce mrknout k nám do školy jak to tam vypadä. Škola byla cca 50m daleko a tak jsme šli. Ja tu celou cestu neřekl ani slovo, jinak bych vyhodil celý ten oběd co jsem měl. Došli jsme do školy a já běžel hnedka na WC a vyzvracel jsem se. Myslel jsem, že to bude v pořádku, ale nebylo. Ten den potom už doběhl v pořádku, žadný náznak nevolnosti nic. Jenže ty další měsíce ba i roky, mě to doprovází. S tou onou slečnou, to už nebylo dobré, já na ni neustále myslel a i když jsem na ni pouze myslel tak mi bylo nevolno. Někdo se jentak slušně optal "A co ta tvoje?" a já hnedka zkameněl, začalo mi býti blbě a jen tupě jsem odpověděl. Jednou se i stalo, že jsem se omylem pozvracel i před ní, to když na mě čekala před školou, ja už hodinu předem měl nerva, byl jsem najeden, což bylo ještě horší. Přišel jsem před školu a rozdejchával to a myslel jsem si, že to zvládnu. No bohužel ne. Po 100metrech jsem ucejtil odpad z místní čínské kuchyně a letělo to ze mě. Ale musím dodat, že ta nevolnost byla jen ze začátku prvního shledání nás obou ten onen den, asi tak cca 10min, potom to přestalo a byl jsem jak novej, štastnej, nechtěl jsem ji vůbec opustit atd atd, prostě jako zamilovanej 16. letej kluk. Jenže žít v tomhle stresu, strachu a nevím čeho ještě mě po dalších pár měsíců začalo hodně štvát. V jednech chvílích jsem mylel, že mi i zkolabuje srdce, jak rychle tepalo. To jsem ještě předtím nikdy nezažil. A tak jsem se s ní rozešel. Ano bylo to těžké, ale udělal jsem správně. Jenže to jsem si myslel, že je se vším konec a hlavne s nevolnosti. Bohužel taky ne Tyto problémy mě trápi neustále. Chci se sejít s nějakou slečnou. Nesejdu, je mi nevolno. Skoro každé ráno je mi nevolno a to fest. Nesnídám, teda jen občas, když mám pocit, že to ve mně zůstane. Docela jsem měl problémy jít i ven, jako s partou, na nějakou party. Vždy před nějakou akcí jsem nemohl jíst, ze stresu, nebo možná i z toho jak jsem se těšil...težko říct. Mám i problémy na nějaké diskotéce, či soukromé akci, když už mam v sobě pár piv a přijde za mnou slečna a řekne mi něco ve smyslu, že jsem hezoun, nebo jen malino naznačí, že by se mnou chtěla něco mít, tak hnedka běžim a zvracím( Nevím čím to je, nevím ani čim bych to mohl zastavit. Od te poslední slečny jsem měl asi 2-3. Sice to nebyli žádné střely, ale tak nějak to šlo. Neustále jsem si říka v duchul: "Vždyt to jsou dopr*ele jen holky, lidi jako ty, jen jiny pohlavi. Tak proč ti je blbě, proč". Možná bych mohl ještě dodat, že jsem byl takovej sukničkář už odmala. Za každý rok po dobu devíti let jsem jezdil na stejnej tábor. Každý ten tábor jsem měl minimálně jednu slečnu. Tím se tady nechci nějak chlubit, ale napsat, že mi dřive tohle nedělalo problém. Teď jsem spíše takovej uzavřenej typ, když už se rozjedu ve společnosti lidí tak je sranda. Jsem takovej milej srandovní typ.

Od té doby mě tyhle stavy doprovázejí snad všude. I pitomej telefonát třeba do práce, či do školy nebo i k doktorovi. Cítím neustálý stres. Myslel jsem si, že by to mohlo v budoucni přestat. Ale dost času uniklo a ja zjištuju, že to začína bejt snad možná i horší. Velice mě trápí ty rána, kdy vstanu a je mi vážne blbě až chytám někdy kŕeče do břicha. Taky cítím, že nemám tak silnej žaludek. Stačí málo a letí to ze mě Všechno moc řeším, to vím, v hlavě mě to furt šrotuje a neustále nad něčím premýšlím. Nevím co s tím, nemá někdo podobnej problém. Snad ještě bych mohl dodat, že jsem přestal sportovat v onech 16.letech, když jsem poznal svoji první pořádnou lásku. A to, že jsem to v tom sportu mohl někam dotáhnout.

Nevím jestli tohle prožívám kvůli té první slečně, jestli ona byla ten první střípek této pekelné komedie, ale já ji za to nijak neobviňuji ani nechci. Stalo se tak, nikdo to nemohl vědět. A ja se teďka hlavně soustředím jak se dostat zpět do "formy" Díky za jakékoliv nápady a za stráveny čas čtením této hatlama... no víte čeho