Můj život - kde se stala chyba?

Možná by bylo dobrý začít vyprávět právě od dětství. Když jsem byla hodně malá tak si vzpomínám jen na pár utržku, spíš skoro na žádny, dobře si ale pomatuju dobu kdy jsem začínala chodiš do školky někde ve 4-5 ti letech, rodiče semnou předtím nikam moc mezi lidi nechodili a tak jim mohlo být jasny, že se mi ve školce libit nebude. Pomatuju si do ted, jak jsem tam prostě nechtěla chodit ,ze začátku to sice ještě šlo, občas se mi tam i chtělo ale pak jsem každý rano měla zachvat breku, že tam nechci, prostě až takový že jsem se dusila a dokazala jsem brečet dve hodiny v kuse,moc dobře si vzpomínám jak mi z toho bylo strašně špatně. Ve školce byla jedna protivná učitelka, která mě nutila pořád něco dělat, něco hrat a dělat prostě to co chtěla ona, když řekla že si pujdu malovat tak jsem prostě musela jit kreslit a nemohla jsem si hrát zrovna s panenkama když jsem chtěla . Možná právě díky tomu "nucení" abych se tak strašně zapojovala a dělala co chce ona se mi tam nechtělo.

Pak jsem začala chodit do první třídy, kde nastalo uplně to samí, bylo to v tom samém místě, navíc za sama učitelka co ve školce, to bylo snad ještě horší protože jak mile jsem začala ve škole brečet, že mi je špatně a že prostě tam bejt nechci tak na mě učitelka začla řvat at se jako uklidnim atd. Já už vlastně nevím proč se mi tam tak nechtělo, asi hlavně kuli tomu,že mě pořád nutili něco "hrát" nebo něco prostě dělat. Ve škole bych řekla, že to bylo daleko horší jak ve školce, učitelka si na mě stěžovala at si mě doma uklidní, doma mě za to mlatili za to když sem začala ráno brečet že tam prostě nechci že mi je špatně, nikdy jsem nepochopila proč mě nezkusili dát na jinou školu, třeba by mi to tenkrát pomohlo. Časem to pak docela ustalo a uklidnilo se nejak na konci 3-4 tridy. Ve třidě a ve škole jsem se vždycky spiše bavila vic s klukama než s holkama, s klukem sem dokonce seděla, měla i první lásku před sebou v lavici, kluka po kterým šli všichni holky, pak mi časem došlo že jemu šlo především o mě.

Ty 4 roky utekly jako voda a ja přešla do 5.třídy na jinou školu, protože tamta základka byla naštěstí jen do 4 třídy.Moje tenktat první dětská láska šla bohužel na jinou školu a ja ho od tý doby už nikdy neviděla. Na nové škole se to ze začatku opakovalo hlavně proto že sem tam nejdřív někoho neznala a prostě jsem se bála s někým seznamovat ve škole, bála jsem se učitelej a toho že udělám něco blbě. Ale časem to pak bylo dobrý Našla jsem si tam spousta kamarádku a od 7.třídy už to bylo celkem všechno dobrý a od 9.třídy to bylo už naprosto dobrý, ale přesto všechno mi příjde, že to všechno co se stalo je ve mě pořad, myslím si že mi to tenkrat strašně sraželo sebevědomí a všechno, ted si vubec nevěřím a strašně mi to vadí nevím co stím mám dělat, možna právě proto jsem i píšu.

Tak tohle bylo téma o škole, doma to bylo jiné, měla jsem tu pár klučičích kamarádu se kterýma jsem byla vždycky ráda, od 6 ti let jsem měla svoji nejlepší kamarádku, kterou jsem měla v ty době šileně ráda, bydlela odemě 18 km ale o vikendech a o prazdninach jsme byli skoro pořád spolu, bohužel ona chodila na jinou školu než já. S ní jsem si strašně rozuměla a neuměla jsem si to bez níá představit. Měla jsem ale spousta jinych kamarádku dokazala jsem se seznamit téměž ským koli vůbec jsem se nebála oslovit cizí lidi když mi bylo tak mezi 6-13 lety. Doma jsem vzdycky byla o neco vic ja nez bratr vsechno sem driv mela spis ja nez on. Babicka si me porad brala a mama byla nastvana že si bere jen mě a jeho ne. Ale i přesto všechno jak jsem měla všechno co jse mchtěla, si pomatuju že nás kolikrat oba zmlatili jen proto že jim někdo zkazil náladu, nebo protože byli vztekly a na nas si mlácením vybíjeli vztek mlatili nás pěstí do hlavy atd, na tohle nerada vzpomínám. Možná z toho mam taky malý sebevědomí .

Ve 13 ti letech jsem se pak vyspala s jednim klukem od mamčiny sestřenice, tkaže to byl vlastně vzdálelenej příbuznej. Nechápu proč sem to tenkrat udělala, možná proto ,že to byl jeho napad, nejdřív sem nechtěla ale pak jsem se nechala. Možna právě z toho mi bylo tak jak bylo.

Těsně po tomhle jsem se seznamila s jednim klukem do koterýho jsem se strašně moc zabouchla bylo to o prazdninach když mi bylo 13 a on přijel k sousedum na chalupu, bylo to v roce 2002 když byli povodne. Tenkrat jsem sním prožila skoro celý prazdniny, a jeho mamka pak jednou řekla že prostě musí odjet a už se sem nikdy nevratí tak at se rozloučíme a tím to všechno skončilo adresu mu zakazala na mě dat. Nechapu proč to všechno tak bylo. Ale pak mi bylo uplně strašně. Přišlo na mě takovy období deprese kdy sem měla zachvaty breku,vzteku,adresivity, Začala jsem odmlouvat bejt protivna a přišlo mi že teměř nic nemá už smysl , Vždycky to trvalo jen chvili pak to bylo dobry. Ale vědšinou mi bylo zle a strašně moc jsem chtěla umřít. Taková nalada že chci umřit u mě trvala skoro dva roky. Pak jsem přešla šla na střední, kde bylo všechno v pohodě, dotoho mě ale o nemocněla nej kamarádka a malem umřela to mě srazilo na dno tak jak nikdy, znova jsem nevěděla co dělat...Ona to zvladla, sice je z toho psychicky ted mimo a už to sní nebude nikdy tak dobry jako dřív, ale je živá a to je hlavní.

Jenže já si teď vubec nevěřím,nevím čím to je jestli tady tím vším, strašně moc se bojim někomu věřit, strašně se bojím někomu něco říct aby to nevykecal. Strašně se bojím začít s někým chodit, Strašně moc se bojím že nebudu nikdy mit co sem chtěla.Uplně nejvíc se bojím že zustanu sama.

Možná mě tohle všechno časem přejde, třeba sem pořad jen dítě i když mi je 18, posledním 14 dní na sobě pozoruju změnu, mam lepší naladu, nevím čím to je,doufam že mi to vydrží, ale i přesto všechno se všeho prostě bojím a nevím co stím

Už sice nechci umřít i když nemám jedinej duvod proč žít tak prostě chci .